Mikulovický divadelní soubor KANTOŘI pod vedením režiséra L. Jehličky uvedl v
pátek 21. 6. 2013 v rámci prvního dne oslav 750. Výročí založení obce Mikulovice
v premiéře divadelní představení „Kdo se bojí postele?“.
Dovolte mi pohled nadšeného diváka uvést trochu vzpomínání. Pamatuji si na dobu,
kdy jsme v bývalém kinosále, kde se v pátek divadlo hrálo, sedávali na
nepohodlných sedačkách a hltali hollywoodské trháky (na ty nejžádanější byly
vstupenky za 6, 7 a 8 Kč,- dle řady), ale taky pamatuji dobu, kdy jsme postávali
před „kulturákem“ a čekali zda ještě někdo přijde, protože film se hrál až pro
pět osob.
V páteční večer byl „kinosál“ doslova našlapaný, pro velký počet diváků byly
dokonce otevřeny i balkony: Pár minut po půl deváté jsme se dočkali. Nadešla
devadesáti minutová chvíle plná smíchu, obdivuhodných hereckých výkonů, báječné
atmosféry a bouřlivých ovací. Potlesk během představení i po něm byl přímo
neutuchající. A opravdu se není čemu divit. Při sledování výkonů herců na
jevišti mi tekly slzy smíchu.
Jak se divák dočte v programu divadelní hra P. Villalobose „Kdo se bojí
postele?“ je komedie o čtyřech dějstvích, jejichž společným bodem jsou
mezilidské vztahy, jedna postel atd. Každý z nás se už někdy v některé podobné
situaci octnul, herci vyjádřili pocity aktérů dokonale, měli jsete pocit, že
cítíte zoufalství novomanžela (Petr Bernátek) i neústupnost
novomanželky (Šárka Jasanová), že chcete popostrčit toho ňoumu
asistenta (Jan Audý), který patřičně nereagoval na svádění své šéfky (Kamila
Bernátková), bavili jste se i při útěku dvou lupičů (Lenka
Šťastná a Jiří Kostelňák) a co teprve noční manželský rozhovor na
lechtivé téma (Marta Ostrá, Milan Ostrý)! Celé představení s
laskavým nadhledem k daným situacím a nonšalancí uváděli vypravěči (Vlaďka
Hromádková a Drahoslav Bernátek).
Výkony herců byly prostě skvělé, bylo vidět, že si hraní doslova užívají a že
před domácím publikem, který je s radostí odměňoval projevy nadšení, podávají ty
nejlepší výkony.
Jsem pyšná, že divadelní soubor KANTOŘI je právě z naší obce,
že jsou to lidé, které většinou osobně znám. Obdivuji jejich – nebojím se napsat
– profesionalitu s jakou divadlo hrají. A proto jim z celého srdce přeji plné
sály při představení, neutuchající chuť do divadelní práce a v neposlední řadě
trochu důstojnější prostory ve své domovské obci než skýtá bývalý kinosál, který
mezi námi, má své dny slávy už dávno za sebou.
A pro ostatní mám jeden vzkaz: to se nedá napsat, to se musí vidět.
Elena Valeriánová
Jesenický týdeník 25. 7. 2013