XVII. DIVADELNÍ ŽATVA V JESENÍKU


Editoval: Jan Audý dne 18.4.2013, v rámci kategorie "Napsali o nás"



17. DIVADELNÍ ŽATVA V JESENÍKU, SOBOTA 13. 4. 2013

V sedmnácti letech snad puberta pomalu odeznívá a člověk začíná vědět, co asi od života chce, jak toho chce dosáhnout. Někdy už umí i komunikovat s okolím, některé slečny už netráví tolik času před zrcadlem ve snaze vylepšit si svůj vzhled… Mají jiné priority.

Tak i sedmnáctiletá Žatva si je už dobře vědoma své ceny, je sebevědomá a moc jí to sluší. Všechny její přednosti jsou vidět. Dokonalá příprava a organizace Luby Macháčkové a jejího týmu, velice decentní skřítci, kteří nekecají zbytečně, ale nenásilně uvádí, Liduška Liberdová, která je v pozadí všeho, ale nebojí se ukázat, že moudří, ale nestárne. Diváci, kterých byl plný sál a pro něž je setkání se Žatvou svátek. A především jednotlivá představení, která již dávno nejsou ustrašená, introvertní dívenka, ale dobře si své ceny, svého místa v životě uvědomující. Žatva už ví, že na světě není pro sebe, ví, že její největší cena je v tom, že je tady pro ostatní. A má-li Žatva nějaké nedostatky, umí je skrýt.

Nejcennější devízou přehlídky jsou ale bezesporu jednotlivá divadelní představení, soubory, herci – a už se mnohdy dá říci: výborní herci. To jsou zážitky, které si každý z nás diváků odnáší domů, které zůstávají na dlouho.

Asi nejsilnějším představením ve tvaru, zpracování všemi dostupnými a adekvátními – divadelními prostředky, silným sdělením a prožitkem, byla „LEGENDA O KYTICI“ Nezávislého DS Staré Město. Už v loňském roce měli nakročeno k dokonalosti, letos jí skoro dosáhli. Tři Erbenovy balady – Vrba, Svatební košile a Štědrý den jsou zapeklitým oříškem. Jak převést slova, poetiku, atmosféru Erbenovy balady na jeviště, do situací, do jednání? S tím si mnohý soubor neví rady. Bára Hubíková se svým souborem to dokázala! Scéna, světla, kostýmy, hudba, práce s mizanscénou, ale především herci nám poskytují hostinu emocí. Nechce se přemýšlet o tom, jak, ale co dělají. Jemné náznaky folklórních prvků, ale v plné síle sdělení. Vysoká škola divadla, přitom krása v jednoduchosti. Kříže – sad – zeď ve Svatební košili. Svatba – a pohřeb. Jak je to jednoduché, když se to umí. Nic není navíc… Je to tajemné, krásné, akce rytmizují, ctí verš.

Také druhé Bářino představení „ŠVEC“ – dramatizace básně, příběh na motivy přísloví „Ševče, drž se svého kopyta“ je výborné volbou jednoduchých, ale jasných prostředků, jimiž velmi přesvědčivě sdělují… Pantomima, které by slova překážela, kde skutečně nejsou potřeba. Znovu ta jednoduchost použitých prostředků, práce s archetypálními znaky a významy, technická vybavenost, o které nemusím přemýšlet a uvědomuji si ji až dodatečně. Absolutní spolupráce, souznění, empatie všech. V každém okamžiku sdělují, těm svým znakům, zkratkám rozumí, ale já jako divák VÍM, že jim rozumí a tak jim mohu rozumět, a hlavně věřit i já. A pak nejen mohu akceptovat onu moralitu příběhu (ono přísloví), ale skoro ji vyžaduji, protože není laciná, prvoplánová, ale je ze zážitku, je pravdivá. Výchova divadlem! Tak nějak bych někdy divadlo chtěl umět dělat…

S klasickou konverzačkou Marca Camolettiho „NA SPRÁVNÉ ADRESE“ v režii Vladimíry Hromádkové se představil divadelní soubor Kantoři z Mikulovic. Je potěšením vidět, jak celý soubor za poslední roky vyrostl, jak jsou všichni herecky lepší a lepší. Umí si vybrat hru, která je baví, což je pak na jevišti vidět. Umí ji vystavět tak, aby diváky drželi v napětí až do konce. Pracují se slovními – až Horníčkovskými – hříčkami, které umí pointovat do jasné tečky. Pracují se zkratkou, umí být všichni sebeironičtí, nebojí si dělat sami ze sebe legraci. I přestavby jsou plnoprávnou součástí inscenace, zase nutí diváka sledovat a těšit se, co bude dál. Nejen, že typově jsou přesně v roli, ale svou roli po celou dobu udrží. Mají krásně postavené vztahy, překvapivé konflikty vycházejí z nedorozumění, ale tak, že publikum stačí všechno sledovat. Pokud použijí hudbu, tak tam, kde má být – a naprosto přesně, aby i ona byla součástí představení. Sami ze sebe si umí udělat kultivovanou srandu, někdy až na hranici, ale nikdy nepřetáhnou. Pánové v trenkách a ten jeden v tangách jsou kouzelní. Prostě, výborná inscenace, která by se neztratila na kterémkoliv profesionálním jevišti. Bude napínavé sledovat v dalších letech, kam až mohou dojít, co si vyberou příště…

Teprve nakročeno ke krásnému divadlu, které může být, překvapivě po tolika letech od premiéry filmu, zase generační výpovědí, má DS Rebeláci SVČ DUHA Jeseník, v dílně na chystané muzikálové představení, na motivy kultovního filmu „STARCI NA CHMELU“. Této ukázky se ujala režijně Michaela Rotterová, které skutečně věřím, že ví, co by – a jak – do budoucna chtěla. Rozhodně ne jen kopírovat film. Jenže to bude ještě kus práce. Výborná je nahrávka dětského hlasu, která děj uvádí a komentuje, ale musí být dobře nahraná, abychom všemu a všem v sále rozuměli. Hezké by bylo, kdyby učitelka byla skutečně učitelka, byť se mi moc líbí zneužití výšky obou. Kontrast – překvapení. V tanečcích se zpěvem musím zpěv slyšet, a když už mám použít playback, musím ho přiznat. Je potřeba použít choreografa na veškeré tanečky. Je to muzikál, takže každá složka musí být na 100%. Vztah dvou hlavních postav musí být uvěřitelný – jí to věřit mohu, u něj si nejsem jistý. Kuňká a nestíhá. Práce s mikrofonem také není nejjednodušším úkolem, pokud chci zpívat živě, musím se to naučit všechno. Nicméně – je tady zase zaděláno na nádherné divadlo, které by mohlo bavit.

Další studentský soubor Gymp@láci z Jeseníku se pokusil dostat na jeviště nesmrtelného detektiva „SHERLOCKA HOLMESE: TAJEMSTVÍ DVOU PANSTVÍ“ v režii Jana Mikuly. Postavili inscenaci jako konverzačku… To ale vyžaduje jisté herecké schopnosti – dovednosti, vědomí role, kdo, proč, o čem mluví (a musí mu být rozumět), postupně stavět situace a řetězit je tak, aby pozornost rostla, spolu s napětím a nebyla to tříšť. Důležitá je i čistota žánru, pro který se rozhodnou. Je to parodie? Nebo co? Nejsou ujasněné vztahy mezi postavami, priority, občas není jasné, o čem to zrovna je. Zbytečné prvoplánové aktualizace, zcela se vymykající koncepci – byla-li jaká. Jako by říkali jen slova, ale netušili, co znamenají. Prostě se je naučili. Je-li toto obdivuhodné na divadle, je to pro mě málo. Víte, on by to měl být rozhovor, ne kritika, mělo by to být hledání cesty. Na rozhovor musí být partneři připraveni, a ne předem zaujatí Ale, pokud už v sobě svou cestu víte, byl by rozhovor zbytečný. Není-li to na jevišti vidět a cítit, nedá se to dodatečně okecat.

DS SVČ DUHA Jeseník nabídl diváků jednu z perel české literatury – „FIMFÁRUM“ Jana Wericha, režie Eva Ščobáková. Velmi jednoduchá, náznaková scéna, začátek herecký výborný, věděli, co, proč hrají. Krásně pracují se vztahy (Lokaj – Kněžna), které velmi pomalu rozkrývají. Ale mám pocit, že představení ještě nebylo doděláno, ve druhé půlce se projevily mnohé nedostatky, situace nebyly dohrávány do pointy, neznalost textu? Hercům nebylo místy rozumět, nejen proto, že mluvili do hudby, čert byl úplně mimo. Přitom je tam tolik výborných nápadů, jen je dotáhnout do konce. Neměnit zbytečně ubrusy, o ničem to nevypovídá. Hudba by měla vymezovat jinak svižné a zvládnuté přestavby, nesmí se to stát stereotypem, který už ničím nepřekvapuje. Onen používaný „filmový“ střih musí být přesný, všechno na sebe musí vázat, vrstvit se, aby byl konec koncem, ne přestáním… Chápu ovšem, že jsou na začátku práce a tím, že si vybrali Werichův text, který snad ani nejde zkazit, hodně si pomohli. Držím palce a těším se na hotový tvar.

Divadélko KARAMBOL ZUŠ Jeseník nabídlo hned na začátku Žatvy docela chutný předkrm: „O HODNÉM JANEČKOVI A ZLÝCH JESKYŇKÁCH“ – volně na motivy lidové pohádky K. J. Erbena. Úprava a režie další velký talent Jeseníku: Michaela Svobodová. Princip vyprávěného – a ilustrovaného jednáním, hudbou, scénou – divadla jim umožňuje celou strukturu zjednodušit, pro diváka zpřehlednit. Mají ujasněné role, ve kterých občas ale nejednají, jen mluví. Pak jsou vztahy znečitelněny. Ovšem použití flétnové hudby, sebeironie, náznakových kostýmů a zdrobnělé scénografie jsou výborným počinem. Jakmile se s tím naučí více pracovat, využívat dané možnosti, bude to výborné. Zrovna tak loutky, které by mohly být nosným prvkem inscenace a rozehrát se po celém prostoru, jsou zbytečně upozaděny. Ke konci se představení zase rozsypalo, do té doby přesně stylizovaný dědeček začal být moc ukecaný, a výborná třetí jeskyňka se předváděla na úkor ostatních. Ale – to jsou drobnosti, lehce dodělatelné.

DS Vlčická opona Vlčice nabídla další chod velmi chutného menu. Pohádka se zpěvy „JAK HONZA KE ŠTĚSTÍ PŘIŠEL“ se odehrává – údajně – o Svatojánské noci (bohužel za plného světla, bez oné tajemnosti kouzelné noci). To je prvý nedostatek, druhým je samotný text, který je podivný, nedramatický, místy až hloupý. Je to taková laciná, velmi prvoplánová moralita („Jen ten je bohatý, kdo má rád!“). Herci, kteří jsou sami o sobě skvěle vybaveni, se pak s tím textem potýkají ze všech sil – a je mi jich chvílemi i líto, protože mají na víc. Pak se skřítek podivně pitvoří. Kačenka by ráda, ale ta podivná slova jí nejdou pořádně z úst, výborné písničky vždycky připoutají pozornost, ale bohužel, nejsou pořád. Nicméně si myslím, že Vlčičtí jsou souborem s nesmírným potencionálem. Nejen, že umí, ale baví se tím, nepředvádějí se na jevišti zbytečně, umí nádherně mluvit i jednat. Jakmile dostanou text, který jich bude hoden, budou skvělým divadlem, na které se budeme všichni těšit.

Takřka naposled jsem si nechal představení „PRINCEZNA KOLOBĚŽKA PRVNÍ“ divadla ÚSMĚVNÉ STÁŘÍ – Kobylá, režie Olga Jochmanová. Za několik posledních let jsem se několikrát nechal naprosto dojmout a potěšit divadelní zkratkou, využitím prostředků adekvátních hrajícím z Domova důchodců. Jenže letos nějak k tomu emočnímu souznění nedošlo. Ano, bylo to dojemné, ano, bylo to krásné, co babičky a dědečkové dokáží, ale nebylo to o emocích z divadla. Spíše – bohužel – ze soucitu. Vypravěčské divadlo – jako obvykle. Kulisa – stále stejná, nic nevypovídající. Porty – technicky nezvládnutelné pro tuto skupinu. Chyba je hlavně v textu, který jim nesedl (přece jen Werich chce trochu sebeironii a nadhled), chyba je v zapojení skutečných seniorů v poměru k personálu. Chyba je v prvoplánovosti, kdy se kalkuluje s tou naší vstřícností vůči stáří, ale absentuje divadlo. Jenže – to prostě nějak nefungovalo letos. Mám Vás rád, udělali jste toho už moc, ale nebyl asi ten rok, kdy vše vyjde.

Zapomenout nesmím na Pohádkovou babičku Danu Šenkyříkovou, která skvělou improvizací vyplňovala prázdná místa, a mnohdy byla lepší, než hlavní program. Znám ji léta, a léta obdivuji její schopnost cítit dětské publikum, reagovat na ně, zabavit je a nikdy nejít do laciného předvádění se. Na to by se měli podívat ze Studia Kamarád, Animáčci a další podivnosti, prezentované dětem na celostátních televizích.

Ono je to tak: Divadlo pro děti chce silný a čitelný příběh, dokonalé herectví, empatii a vstřícnost, schopnost naslouchat a reagovat na publikum, tím schopnost improvizovat. Ale - hlavně – děti v publiku nejsou hloupé loutky, ale PARTNEŘI.

To vše vlastně platí o každém divadle… Milá Žatvo. Do Tvé plnoletosti v příštím roce Ti přeji, ať se Ti vše splní. Ať jsi již navždy dospělý, sebevědomý, citlivý, vstřícný jedinec. Jako letos. Chtěl bych u toho ještě pár roků být…

V Ostravě, 18. 4. 2013 BcA. Saša Rychecký ZDIVIDLA Ostrava

PS. Milí divadelní příznivci! Herci, diváci, prostě všichni kteří máte divadlo rádi! Děkuji vám za přízeň našemu žatevnímu ochotnickému divadlu. Musím poděkovat i těm, kteří se na úspěšnosti tohoto svátku divadla podíleli: poradcům- porotcům: Sašovi Rycheckému, Táně Čempelové a Aleně Trunečkové, Ludmile Liberdové která vše uváděla, skřítkům Popletům Tomáši a Lucii Velzelovým, Vlaďce Fačevicové a jejím hráčům na djembe, žákům a učitelkám Hotelové školy s vystoupeními v ruském jazyce, tanci., našim šikovným technikům Luďkovi Ferklovi a Petru Weissovi, všem mým kolegům, přátelům, kteří tu s námi byli a pomáhali příjemnému prožití tohoto svátečního dne, ale i jeho přípravám. Luba Macháčková